Píseň Lizzy McAlpine „Vortex“ se ponoří do složitosti sebeobviňování a boje o to, jak se posunout z bouřlivého vztahu dál. Texty vyjadřují pocit odpovědnosti za situaci, o které mluvčí ví, že to není tak úplně jeho chyba. Tento vnitřní konflikt je běžnou lidskou zkušeností, kde lze logicky pochopit jejich nevinu, ale emocionálně se cítit zatíženi vinou. McAlpineova slova zachycují tuto dualitu a zdůrazňují emocionální práci spojenou s léčením a procesem sebeodpuštění.
Metafora 'víru' je ústředním prvkem písně a symbolizuje chaotickou a dezorientující povahu vztahu. Mluvčí se cítí ztracen, nemůže si vzpomenout, kdo je mimo tento vír emocí. Tento obraz vyjadřuje intenzitu spojení a obtížnost nalezení stabilního základu. Vyprávění písně naznačuje cyklus rozpadu a návratu k sobě, což je emocionálně vyčerpávající a nakonec neudržitelné. Opakovaná věta „Jednoho dne tě budu moci nechat jít“ slouží jako mantra naděje a cíl do budoucna, což naznačuje touhu vymanit se z tohoto cyklu.
Píseň se také dotýká tématu umělecké inspirace čerpané z osobní bolesti. Řádky „Ale vždy je to akt / A nikdy to netrvá dlouho / „Protože se vždycky vrátím / Když potřebuji novou píseň“ naznačují, že se řečník ocitne v návratu do vztahu, aby získal kreativní palivo, navzdory jeho toxicitě. To přidává další vrstvu do boje, když se umělec potýká s paradoxem nalézat krásu a umění v něčem, co jim způsobuje tolik utrpení. „Vortex“ je dojemnou úvahou o složitosti opuštění a cestě k sebesoucitu a nezávislosti.