„Ptolemaea“ Ethel Cainové je strašidelným zkoumáním zděděného traumatu, utrpení a cyklické povahy násilí. Text písně se ponoří do témat krve, bolesti a nevyhnutelného sevření minulých hříchů. Opakované řádky „Miluji tě, miluji tě, miluji tě“ staví vedle sebe temnější snímky a vytvářejí mrazivý kontrast, který podtrhuje složitost lásky propletené s utrpením. Zmínka o krvi a ohni vyvolává pocit rituální oběti a naznačuje hlubší, téměř mytologický boj v psychice vypravěče.
Vypravěčský hlas písně se posouvá mezi osobní úzkostí a širším, téměř prorockým tónem. Řádky jako „Utrpí vlk, plazí se k tobě“ a „Jsem tváří hněvu lásky“ naznačují transformaci nebo vlastnictví, kde vypravěč ztělesňuje kolektivní bolest jejich rodové linie. Odkaz na „Dcery Kainovy“ a „Matky děvky“ spojuje osobní utrpení s biblickým kontextem, odvolává se na příběh Kaina a Ábela a na myšlenku generačních kleteb. Toto spojení se starověkými texty dodává písni vrstvu nadčasovosti, což naznačuje, že zobrazené boje jsou staré jako lidstvo samo.
Závěrečné sloky písně přinášejí pocit nevyhnutelnosti a rezignace. Vypravěč uznává jejich roli oběti i pachatele, chycené v cyklu, kterému nemohou uniknout. Obraz „přívozu, který se už nikdy nepohne“ symbolizuje stav věčného limbu, kde jsou postavy uvězněny svými minulými činy a hříchy svých předků. Píseň končí tónem strašidelné nevyhnutelnosti, kdy vypravěč přijímá jejich osud a nekonečné pronásledování jejich trýznitele. 'Ptolemaea' je mocná meditace o nevyhnutelné povaze zděděného traumatu a způsobech, jakými utváří naši identitu a osudy.